Architektonický vývoj jezuitského chrámu
Kostel Nejsvětějšího Salvátora představuje jednu z nejvýznamnějších raně barokních památek v Praze a tvoří dominantu vstupu do areálu Klementina na Starém Městě. Jeho historie sahá do roku 1578, kdy byl založen jako hlavní jezuitský chrám v Čechách. Na jeho postupné výstavbě se podíleli přední architekti své doby, kteří v průběhu desetiletí proměnili původní plány v monumentální dílo. Carlo Lurago a Francesco Caratti se zasloužili o rozšíření na trojlodní stavbu s tribunami, zatímco František Maxmilián Kaňka později vtiskl objektu jeho charakteristickou siluetu úpravami věží a kopule.
Umělecká výzdoba a význam místa
Exteriér chrámu zaujme především bohatě zdobeným průčelím, kterému vévodí arkádový portikus se sochami světců od významného barokního sochaře Jana Jiřího Bendla. Vnitřní prostor je uspořádán jako bazilikální trojlodí doplněné o patrové tribuny, což v době vzniku umožňovalo efektivní využití prostoru pro velké množství věřících. Kostel je dodnes považován za jeden z nejcennějších příkladů sakrální architektury v zemi. Díky své strategické poloze u Křižovnického náměstí slouží jako pomyslná brána spojující Staré Město s Karlovým mostem a dotváří historické panorama u vltavského nábřeží.
